Zavřít

The Sea Monster, The Bear

„Pravdu nenalézáme v jediném snu, nýbrž ve snění mnohých.” – P.P. Pasolini, "Tisíc a jedna noc" (1974)

Výstava The Sea Monster, The Bear soustředí obrazy našeho myšlenkového procesu, které vychází z historické skutečnosti a používá je pro analogii uplatňování zavedených kurátorských metod. Pro naplnění svého kurátorského záměru využívá strategie prvně použité v projektu Trilogie života (1971–74) od Piera Paola Pasoliniho. Cílem výstavy je shromáždit sérii událostí vyjádřených v obrazech i objektech, a které tak přesahují i do individuálních příběhů. Pasoliniho trilogie je pojata jako antologie příběhů několika autorů, v níž je daného pocitu dosaženo prostřednictvím estetiky vyprávění. Způsob, jímž každá generace obohacuje svou dynamiku o regionální kulturní tradice, se neliší od toho, jak byly shromažďovány a předávány již po staletí. Od ústní tradice příběhů Tisíce a jedné noci (circa 7. st. n. l.), přes první dílo, jež Geoffrey Chaucer napsal ve své rodné angličtině – Canterburské povídky (1400 n. l.) –, až po Dekameron (1353 n. l.) Giovanniho Boccaccia se kompilace stává jakousi meta-sbírkou zrcadlící proces, jímž je do struktury každé knihy vepsána pluralita hlasů.


Fragmentární struktura těchto příběhů, které jsou založené na orální historii, je ve své podstatě vzpurná. Populární kultura, která vychází z principů lidových tradičních pohádek a lokálních mytologií, slouží různým účelům od umravňování až po budování sdílených kulturních hodnot, a v podobě kakofonní světáckosti se vynořují z lidského nevědomí, jemuž nebyla doposud přiznána náležitá hodnota. Slouží zde jako zahalená kritika aristokratických a náboženských elit nebo jako nositelka tisícileté moudrosti. Výstava nabízí jak pluralitu a příběh, tak i nelineární historii, která je zde v roli mocné kritické metody a historického revizionismu. Výstava The Sea Monster, The Bear je kompilací, v níž několik událostí přináší celistvý pohled, a pohyb od jedné k druhé je – byť jen fragmentárně – naplněn významnou prázdnotou.

Těžištěm celé výstavy je tvorba Jüriho Arraka, jednoho z nejoblíbenějších estonských umělců. Arrakovo dílo je symbolem síly umění v dobách represe a cenzury. Jüri Arrak začínal tvořit za časů Estonské sovětské socialistické republiky, v 60. letech 20. století, kdy témata místní mytologie a lidových příběhů byla považována za pobuřující a stála v opozici vůči mýtu „nového sovětského člověka”. Po nejtvrdších časech socialistického realismu v Tallinnu využili Arrak a jeho kolegové momentu relativní svobody a začali se aktivně vyhraňovat proti represím i konvenční a lineární struktuře tzv. "Agitpropu" (Tj. sovětské kulturní propagandy - pozn. překladatelky). Výsledné obrazy může díky tomu, že vycházejí z tradičních postav a příběhů, a také pro jejich výtvarnou celistvost, jak u ilustrací, tak i obrazů, ocenit skutečně každý. Klíčem k pochopení jejich významu je však zároveň divákova znalost mýtických příběhů, jež se za nimi ukrývají. Význam Arrakovy tvorby spočívá v tom, že byla odpovědí na regionální krizi v umění, a zároveň poukazovala na globální vývojové trendy v 60. a 70. letech minulého století. Návrat k folklórním a mýtickým konceptům se následně i díky Pasoliniho filmu Dekameron v roce 1971 rozšířil po celé Evropě. Tato skutečnost může být vřazena do dlouhé historie odporu proti nespoutané modernitě a procesu industrializace, který upřednostňoval lineární vnímání pokroku a produkce.

K nelineárnímu pojetí výstavy přispívá jak univerzální povaha samotného vyprávění, tak i jednotlivé úryvky tvorby. Nadia Barkate zkoumá jazykové prvky ilustrace a malby pomocí náčrtů, které jsou založeny na proudu vědomí jakožto měřítku osobní zkušenosti. Skrze odkazy k surrealismu, které užívá ve výtvarném i psaném projevu, se lidové prvky, řecká mytologie a regionální příběhy mísí v hybridní stvoření, které může pocházet jak ze světa sci-fi, tak i z dětských pohádek. Její nejnovější cyklus kreseb vychází z metody uplatňující proudy vědomí, které pak vytváří rozeznatelné figury a symboly z mytologického světa a populární kultury. Vytenis Burokas pomocí malby a psaní zkoumá, jak se dějiny projevují v naší každodenní existenci. Poté, co napsal příběh o fiktivním umělci žijícím v historické Litvě, tuto postavu ztělesnil, aby tak vytvořil souborné dílo, jímž narušil dobové tabu a ohrozil tajnou uměleckou společnost "Řád ostruhy". Samotná tato fikce, po níž jsou rozsety náboženské a dějinné prvky, slouží jako lidský příběh aplikovatelný na jakoukoli dobu. Bílé hliněné pánve umělkyně Beth Collar jsou součástí větší instalace vytvořené pro Dilston Grove, výstavní prostor situovaných v odsvěceném kostele. Poukazují na práci málo známého italského sochaře Niccolò dell'Arcy a jeho bizarní terakoty v kostele v Boloni, pro niž je charakteristické extrémní vyobrazení ženské hysterie. Sochařčino pečlivé řezbářství pramenilo z její schopnosti pocítit skrze kůži své vlastní kosti a také ve snaze napodobit jejich tvar. Právě kosti, jež hrály klíčovou roli při diagnózách hysterie a vzniku mylných lidových pověr o ní, jsou neviditelným prvkem, jehož přítomnost je v dell´Arcaových dramatických sochařských vyobrazení krajního zármutku a poddání se citům pouze naznačena. Jako by si sama umělkyně, jíž byla právě zadána práce na interiérech kostela, tím, že si představuje sebe samu v roli renesančního sochaře, zaujala své vlastní společensky dané postavení umělkyně a převtělila se do role mistra.

Tak jako každý příběh vzniká samostatně, vzájemná soudržnost mezi myšlenkou a materialitou, mezi historickou kontinuitou a zvnitřněnými záblesky nevědomé paměti směřuje ke konstatování, že současnost neexistuje. To, co spojuje všechny příběhy, prostupuje celými generacemi, geografií i časem, a míří tak k pocitu intuice, magie a neznámého známého. S výraznými náměty náboženských odkazů tato díla staví současníka jakoby do stínu morálky, a se silnými kritickými postoji mu předkládá otázky ohledně přetrvávajících konvencí. Pokud bude každá generace interpretovat stále aktuální témata, aby je využila pro jejich vlastní situaci, díla se tak dotknout otázek převzatých z každodenních životních zkušeností. Pasolini věřil, že jeho společnost zapomněla na hodnotu ústního tradování a spolu s tím ztratila mnohé ze schopnosti kritického porozumění – každá z jeho bájí nás učí soucitu se zlou postavou, s nepřítelem, teroristou či vetřelcem. Samotná výstava i jednotlivá díla jsou stejně jako v Trilogii života převyprávěním, které znovuoživuje nebo vdechuje nový život nekonečnému probíjení se fragmenty vyprávění.

 

PARTNEŘI VÝSTAVY

Výstava The Sea Monster, The Bear vznikla s laskavou podporou Estonské Ambasády v Praze, Estonským Kulturním Fondem, Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury České republiky, Magistrátu Hlavního Města Prahy a agenturou Key Promotion.

Data

  • 25. ledna - 7. března 2020

Související události